Prarodiče si pamatují věci, které už nikdo jiný nezná: jak vypadala vaše ulice, když jste byli malí, čím se u nich doma vařilo v neděli, co zpívali, když se jelo na chalupu. Právě tyhle drobnosti děti jednou ocení nejvíc. Jenže když prarodiči podáte prázdnou knihu s tím, ať do ní „něco napíšou“, většinou ucítí tlak. Tady je postup, jak je zapojit pozvolna a bez pocitu povinnosti.
Proč prarodiče často zamrznou
Obvykle za to nemůže nechuť. Nejčastěji se bojí, že napíšou něco špatně, že nemají hezký rukopis nebo že jejich příběhy nejsou dost zajímavé. Někteří si pod „knihou vzpomínek“ představí velké životopisné dílo a okamžitě to vzdají. Jiným se při psaní vybaví těžké věci a nevědí, jestli je do knihy vůbec patří.
Pomůže, když si to řeknete předem: nepotřebujete román, potřebujete jejich hlas. Krátká věta napsaná třesoucí se rukou má pro vnouče větší hodnotu než dokonale učesaný text. Řekněte to nahlas a klidně opakovaně.
Začněte malým a konkrétním úkolem
Nejhorší otázka zní „Jaké bylo vaše dětství?“. Je příliš široká a nemá kde začít. Mnohem lépe fungují otázky, na které se dá odpovědět jednou scénou:
- Co jste dělali o prázdninách, když vám bylo tolik, kolik je teď vnoučeti?
- Jak vypadala vaše první vlastní kuchyně?
- Jakou písničku vám zpívala vaše maminka?
- Co jste si jako děti nejvíc přáli k Vánocům a dostali jste to?
Pošlete prarodičům jedinou otázku, ne celý seznam. Nechte jim čas. Když odpoví, poděkujte a teprve po nějaké době přidejte další. Takhle se z úkolu stane rituál, ne zkouška.
Jakou formu jim nabídnout
Ne každý rád píše. Nechte prarodiče vybrat, co jim vyhovuje, a vy si materiál do knihy upravíte sami.
Mluvené slovo
Zapněte při návštěvě diktafon v telefonu a nechte babičku nebo dědu vyprávět. Pak to pro ně jen přepište. Mluvený projev bývá živější než psaný a vypravěč se nemusí starat o pravopis. Přepis jim ukažte, ať mají poslední slovo a mohou opravit, co se jim nelíbí.
Fotografie s poznámkou
Stará fotka na stole spustí vyprávění lépe než jakákoli otázka. Ptejte se, kdo na ní je, kde to bylo, co se zrovna dělo a co se stalo po focení. Krátkou poznámku k jedné fotce zvládne napsat i ten, kdo by souvislý text nikdy nezačal.
Jedna stránka na jejich míru
Pro někoho je ideální vlastní stránka v knize: pár vět, jejich podpis a fotka. Dejte jim jasný rámec a řekněte, že víc se nečeká. Pokud budou chtít napsat víc, udělají to sami od sebe.
Jak je nezahltit
Nadšení rodičů dokáže být pro starší lidi únavné. Pár pravidel, která se osvědčují:
- Nechte rozhodnout, o čem psát. Vaše otázky jsou nabídka, ne zadání.
- Nečekejte konkrétní termín. Tlak na dokončení kazí radost z vyprávění.
- Neopravujte fakta při prvním vyprávění. Když se datum nebo jméno nehodí, ověříte to později a v klidu.
- Počítejte s tím, že některé téma prarodič odmítne. Respektujte to bez dalšího naléhání.
- Zapojte i vnoučata, pokud jsou dost velká. Společné povídání u stolu je nejpřirozenější cesta, jak vzpomínky získat.
Dejte si pozor i na přeplnění technikou. Pokud prarodič neumí posílat zprávy, nenuťte ho. Zavolejte, přijeďte, zapište si odpověď sami. Cílem je příběh, ne zvládnutí aplikace.
Co s nasbíraným materiálem
Mluvené nahrávky, poznámky na papíře a naskenované fotky vám časem vytvoří slušnou hromádku. Zkuste je průběžně třídit podle témat, například domov, jídlo, svátky, práce, cestování. Do knihy pak vybírejte to, co nejlépe vystihuje prarodiče jako osobnost, a ne všechno, co jste stihli zachytit. Mezi příběhy se vyplatí nechat i prostor na drobnosti: oblíbené úsloví, recept nebo způsob, jakým někdo říká dobrou noc.
Pokud hledáte knihu, do které se takové věci dají zapsat, v katalogu BookTora je kniha Chci znát tvůj příběh za 599 Kč. Pokud ji budete předávat jako dárek, v nabídce je také Dárkový dopis a Dárkové balení, obojí v katalogu s cenou 0 Kč. Dárkový dopis může být vhodné místo, kde prarodičům vysvětlíte, proč jim knihu dáváte a že žádný spěch není.
Nejlepší kniha vzpomínek nevzniká za víkend. Vzniká z mnoha malých rozhovorů, které jsou příjemné pro obě strany.
Až bude kniha hotová, ukažte ji prarodičům jako první. Pro mnohé z nich to bude poprvé, kdy uvidí, že jejich běžné vzpomínky mají váhu. A děti jednou dostanou něco, co nenajdou na internetu: hlas lidí, kteří je měli rádi.
